Aneb jak mě k šetrnému hospodaření vedli moji rodiče:
Nedostávala jsem pravidelné kapesné, nikdy. Ani na základní škole, ani na střední. V té době se mi to opravdu nelíbilo, občas jsem se snažila protestovat a přemlouvat, ale marně. Na druhou stranu mě podporovali ve studiu i ve sportu, prakticky neomezeně. Zaplatili mi všechny jazykové kurzy, i drahé učebnice. Na angličtinu mě máma dávala už ve školce. Od první třídy jsem se věnovala sportovní gymnastice, která sice nebyla až tak nákladná (s výjimkou závodních dresů), ale nějaké příspěvky Sokolu se také platily. Zhruba ve dvanácti letech jsem přešla na sportovní aerobik, kde se kurzovné i dresy pohybovaly v tisícových částkách. Rodiče ale viděli, že na tréninky chodím čtyřikrát týdně, vždy s nadšením, a výsledků jsem dosahovala i na mezinárodních soutěžích.
ŽÁDNÉ KAPESNÉ
O peníze jsem si musela vždy požádat, poprosit, a přesně si obhájit, na jaký účel je potřebuji. Na základní škole jsem nosila notýsek „V pátek 11.listopadu jdeme se třídou do divadýlka Jiskra, přinést 30 Kč“. O školy v přírodě nebo lyžařské výcviky mě rodiče také neochudili nikdy.
Když se ale otevřelo první multikino – Ládví (nebo mám pocit, že to bylo první velké moderní kino v Praze), chtěla jsem jít se spolužačkou na Pána prstenů. Tehdy jsem se doslechla, že v tom super kině prodávají popcorn, který si můžete vzít s sebou do sálu, za 35 Kč. Požadovala jsem od rodičů peníze na lístek plus popcorn. Máma rozhodla, že mi táta může dát peníze na vstupenku, ale popcorn jsem si měla udělat doma v mikrovlnce (za pětikoruu).
Nebo abych mohla mít klubovou teplákovou soupravu, kterou měl celý náš sportovní aerobikový tým, musela jsem plet tři víkendy zahrádku na chalupě.
Těch příkladů, co jsem si „nezvládla“ obhájit bylo mnohem víc, ale prostě popcorn a teplákovka pro mě tehdy byly nejzásadnější, a proto si je pamatuju dodnes. Přišlo mi to tvrdé a nespravedlivé, ale zpětně mi nezbývá nic jiného než uznat, že tento přístup k finanční výchově měl kýžený efekt. A jestli si máma přála, abych si vážila peněz a opravdu věděla, že se pro ně nechodí jen do bankomatu, tak se jí to víc než povedlo.
SPOŘENÍ
Táta se mě zase pokoušel motivovat ke spoření. Občas ho tížily kovové mince v peněžence, ale nechtěl mi je dát jen tak. Vymyslel, že když si je u něj uložím na poličce, tak mi je každý měsíc rozmnoží dvojnásobně. Znamenalo to 60 Kč teď nebo 120 Kč za měsíc. Kdybych v té době uměla počítat složené úročení a netoužila tolik po sladkostech, tak táta asi zkrachoval. Ještě si pamatuji, že ve večerce u nás v ulici vykukovaly za závěsem barevně blikající herní automaty. Něco magického mě k nim táhlo a byla jsem přesvědčená, že když zmáčknu ta tlačítka, objeví se tři stejné citróny, a vzápětí začnou cinkat peníze a bude jich tolik, že se budou kutálet všude po zemi. Jednou se mi podařilo tátu přemluvit, aby mi dal desetikorunu, že mu ji tímhle způsobem rozmnožím já. Trošku se zasmál, ale nakonec mi ji s kamennou tváři dal, a ať mu to tedy převedu. Vypadla dvacetikoruna. Sice to úplně nesplnilo moje představy o proudu zlaťáků, ale každá výhra se počítá. Pozitivně naladěná jsem samozřejmě chtěla hrát dál. Jak to dopadlo, to už si asi domyslíte. Tátovi tedy vděčím za spořivost a averzi k hazardním hrám 🙂
Na promyšlení, jaký přístup finanční výchovy budu aplikovat já na svoje dítě mám ještě pár let čas, ale už teď vím, že to nesmím podcenit. Až to bude aktuální, ráda se s vámi o příklady podělím.
Jestli máte nějaký tip, co se nejlépe osvědčilo vám jako rodičům nebo si vzpomínáte na něco hodně výchovného ze svého dětství, ráda si počtu 🙂