Realitu, že pro peníze se nechodí do bankomatu, mi rodiče vysvětlili celkem brzy. Moje touha po možnosti pořídit si vlastní věci podle svého uvážení byla obrovská. Tehdy to byla opravdu touha po materiálních věcech, hlavně po oblečení. Už od třinácti jsem se “těšila”, až mi bude konečně 15, a budu moci jít na první brigádu.

Moje úplně první práce paradoxně nebyla ta nejhorší. Jednalo se o komparz v reality show Vyvolení :D, který spočíval v tleskání před vilou během vyřazovacích večerů 😀 Ano, za to se platilo dvě nebo tři sta za natáčení. Jste zklamaní, že to bylo placené, že? Mě navíc mrzelo, že když jsem na “tleskání” , tak se nemohu dívat na přímý přenos v televizi.

Během střední školy jsem vystřídala nespočet brigád. Některé jsem už raději vytěsnila. Nicméně je tu takových TOP 5, díky kterým jsem si uvědomila, že se budu muset ještě hodně učit, abych do budoucna mohla vykonávat povolání, u kterého se nebudu každou minutu dívat na hodinky a modlit se, aby už byl konec pracovní doby.

Můj žebříček brigád, kterým vděčím za vzdelání:

  1. Operátor aktivní linky v call centru – spolužačka mě nalákala, že šikovní lidé, kteří rádi telefonují, dosahují obrovských výdělků. “To je přesně pro mě!”, říkala jsem si. Práce obnášela předčítání super trapného scriptu, který začínal větou “souhlasíte s krátkým monitorovaným hovorem”, a měl za úkol prodej nikdy nekončícího členství v klubu věčných začátečníků studia angličtiny. První směnu jsem se snažila ze všech sil, možná jsem i na chvíli uvěřila, že elektronický kapesní překladač v hodnotě 499 Kč jako dárek k registraci, je naprosto neodmítnutelná nabídka. Bohužel respondentů mě odmítala naprostá většina. Další háček spočíval v tom, že odměnu vypláceli za 1 minutu korunu. 60 Kč na hodinu v té době (kolem roku 2006) bylo celkem normální, jenže už mi nikdo neprozradil, že se platí jen za minuty aktivního hovoru. A ještě slibovali extra bonus za upsanou dušičku. Cestou domů mi po každé směně v hlavě neustále dokola běžel prodejní scénář. Navolávala jsem během prvního měsíce naštěstí jen 3x nebo 4x. Výsledek byl takový, že i s několika vnucenými překladači mi odměna vycházela po zdanění asi na 47 Kč za hodinu.
  2. Manuální práce – Konkrétně balení reklamních materiálů a novin pro učitele do kartonových obálek. Na tom by asi nebylo nic špatného, kdyby místo výkonu práce nebyl plesnivý studený sklep v Karlíně, opět 1 koruna na minutu, a opět se počítaly jen minuty, kdy jsem byla zavřená ve sklepě. Případnou cestu na WC prozradil digitální čip, který automaticky udělal pauzu.
  3. Práce v kostýmu – jednou ráno mezi vánočními svátky mě probudilo zvonění mobilu, že jsem prý reagovala na nabídku práce, a zda je můj zájem (ještě na ten samý den) stále aktuální. Měla jsem strašnou radost, že si místo koukání na pohádky vydělám, takže: “Jasně, že platí!”. Na druhé straně se ozvalo, ať do hodiny přijedu na Hradčany, a že mi instrukce předá, kvůli časové tísni, až na místě. Tam jsem se dozvěděla, že si předchozí zájemkyně raději “zlomila nohu”, aby se z brigády vymluvila. Jí totiž stihl organizátor poslat instrukce předem do e-mailu. Stálo v nich, že si má obout běžky, obléknout běžkařské oblečení a uvázat startovní číslo, a že bude běžkovat na kočičích hlavách (zcela bez sněhu) před Pražským hradem a ptát se kolemjdoucích turistů, jestli neviděli občerstvovací stanici Jizerské padesátky, že má hlad a žízeň…Tuhle roli mohl dělat ještě jeden kolega, který brigádničil se mnou, jenže se mu podařilo vymluvit, že má příliš velké číslo nohy, a že jemu by ty běžkařské boty bohužel nebyly, a že on tedy bude hrát hledanou občerstvovací stanici 😀
  4. Rozdávání letáčků – vlastně ani nevím, na jaký produkt nebo službu jsem letáčky rozdávala, ale pak jsem si je ještě několik dalších let ochotně sama od rozdávajících ze soucitu brala. Naschvál si někdy všimněte, že když si od někoho letáček vezmete, často vám řekne: “Děkuji”! 😀
  5. Hosteska v supermarketu nabízející ochutnávky – u ochutnávek jsem vydržela celkem dlouho, ale stát 8 nebo 12 hodin v oddělení mléčných výrobků mezi chladícími boxy bych celý život také nechtěla.

Ještě tam mám mimo žebříček: doplňování chipsů v Kauflandu před Silvestrem (ty mizí raketovou rychlostí); vyplňování dotazníků s respondenty na hudebních festivalech; průzkum trhu ohledně pracích prostředků; zapisování výsledků psí výstavy na vlastním psacím stroji :D; nahánění lidí na zkušební hodinu do fitness centra; a provázení na výstavě The Bodies.

Jak teď vzpomínám, odpracovala jstem toho ještě mnohem víc, ale většina už byla naštěstí zábavnější. Ještě jen potřebuji poznamenat, že ač jsem dychtila po vydělávání peněz, vždy jsem uvažovala do budoucna, abych se za tu konkrétní práci nemusela nikdy stydět. ZFP, Partners, OVB, Amway a další multilevely jsem naštěstí zvládla vytrvale odmítat, i když mě s lákavými nabídkami oslovoval nejeden spolužák nebo kamarád.

A jakou nejhorší brigádu jste dělali vy? Jestli máte zkušenost s něčím horším než s Jizerkou padesátkou, tak se ráda pobavím, konečně na cizí účet! 🙂