Pokud jste se už někdy stěhovali z menšího do většího, už víte, že není problém zaplnit jakkoli velký byt nebo dům. Je jedno, jestli máte jednu nebo pět skříní, nebo dokonce šatnu. Stejně se vám to jednou bude zdát malé. Já se za svůj “dospělý” život stěhovala čtyřikrát. Poprvé to bylo od rodičů (hned po maturitě) ze sdíleného pokoje, kde mi říkala pane jedna polovina šatní skříně a jedna polička v botníku, do 2+kk. Stěhování jsem zvládla nadvakrát, tramvají s lodním kufrem.

V bytečku jsem se ale brzy rozšoupla přes celou skříň, dokoupila si komodu a botník. Během sedmi let jsem pak dokupovala ještě další šatní skříň, druhou komodu a vyměnila botníček za dva botníky “přes celou zeď”.

V roce 2015 mě čekal jeden semestr v zahraničí, což obnášelo sbalit si do jednoho kufru a batůžku “všechno”. Váhový limit 23 kg a 8 kg jsem využila na gram přesně. Na všech fotkách z Kanady mám teda jeden pruhovaný svetr, ale musím objektivně uznat, že mi oblečení stačilo. Návrat do Prahy jsem absolvovala v šesti vrstvách a dvou šálách, abych nedoplácela za nadváhu. Naštěstí to bylo v prosinci, ale prostě moje klasika: #kolenovrt.

Asi tehdy mi konečně došlo, že všechny ty kabelky, co zůstaly doma (malá, střední, velká – od každé oblíbené barvy), opravdu nepotřebuji. To stejné s botami, tričky, čtyřiceti téměř stejnými černými šatami. Ještě asi rok mi trvalo, než jsem se s těmi nadbytečnými věcmi začala loučit. Postupně jsem je poslala dál přes Votoč (dnešní Vinted), Omlazení (to snad už ani neexistuje) nebo rozprodala kamarádkám.

V lednu 2017 jsem se měla stěhovat naposledy, do svého současného bytu. Jenže stavební práce se neustále protahovaly a předání klíčů se tak posunulo až na konec března. To pro mě znemenalo strávit skoro tři měsíce “zpátky v dětském pokoji”. Tentokrát jsem jej měla sice jen pro sebe, ale skříně už byly zcela obsazené. Ano, i moje máma dokázala za tu dobu, co má obě děti “z baráku”, zakrámovat i dětský pokojíček.

Naštěstí jsem už neměla tolik věcí a slíbila jsem si, že to tak zůstane i po přestěhování do mého posledního domova. V té době už se všude mluvilo o minimalismu a mně se do ruky dostala knížka ‘Goodbye, Things’ od Fumio Sasakiho. (Podle mě je to nevlastní brácha Marie Kondo, a ještě větší minimalista než ona.) Svůj život zvládne naskládat do jednoho batohu. Takové ambice teda určitě nemám, ale právě Fumio mě ovlivnil asi nejvíc.

Mimo tabulky a check-listy miluji pravidla a manuály. Fumio se sepsal 55 pravidel, jak se stát minimalistou, takže přesně pro mě.

Moje nejoblíbenější zní: “One in -> one out!”
Pokud pravidlo budete dodržovat, už nikdy nebudete potřebovat více úložného prostoru! Když si chci koupit nové boty, musím si nejdříve promyslet, které kvůli novému páru vyřadím.

S narozením dítěte je to ještě větší výzva, protože pokud chcete být opravdu důslední, musíte omezit svoje (nebo manželovy 😀 ) věci, abyste zůstali na stejném množství předmětů. Tady jsem teda trošku podváděla, protože jsem si od začátku nechávala v novém bytě jeden volný pokoj, ze kterého je teď pokojíček naší dcery. I to má ale hranice, a po nakoupení základní výbavičky pro mimino už pravidlo ‘OIOO’ aplikuji i na dětské věci.

Příště vám ještě napíši další #mazanetipy, co jsem od Fumia okoukala. Pokud máte nějaké jiné oblíbené “pravidlo”, tak mi jej neváhejte nasdílet. Ale, prosím, ať to není “jeden rok bez nákupů” :D, o něm jsem už několikrát přemýšlela, a bohužel je nad moje schopnosti a hlavně vůli. Díky.

Takže minimalismu nazdar, krámům zdar!