Kde čerpám inspiraci při „výuce“ finanční gramotnosti naší Medy?

Primárně chci dceři předat to, co mě naučili moji rodiče a babička. Respektive to, co si myslím, že mi v životě nejvíc pomohlo. Pár technik, které jsem vyhodnotila jako „nesprávné”, opakovat ale nechci (víc se rozepíšu, až přijde na řadu téma kapesné a placení za domácí práce). 

Mám ráda dostatek (nebo spíš tak akorát) relevantních informací a nejlíp, když jsem trošku napřed. Už jsem tudíž nastudovala, co by dítě v jakém věku mělo z oblasti finanční gramotnosti umět. Jen je škoda, že české (vládní) zdroje jsou spíš chabější. 

Ze zahraničních programů mě oslovily zejména:

Teoretický základ jsem si odnesla ze školy – hlavně z ekonomického lycea, a pak z VŠE. Takže si věřím, že budu schopna odpovídat na všechny záludné otázky, které mi Meda v budoucnu položí:). 

Můžete začít už před 2. narozeninami!

Zdá se vám to brzy? Jasně, ani Meda neumí počítat do deseti, natož, aby si přečetla kolik co stojí, ale o to tady nejde. Přijde mi mnohem snadnější ji k finanční gramotnosti vést postupně po malých krůčcích, aby jí přemýšlení o penězích a šetrné hospodaření přišlo automatické.

Ukáži vám to na příkladu pěti pilířů finanční gramotnosti, “My Money Five”, kterými jsem se inspirovala u amerického vzdělávacího institutu pro rozvoj finanční gramotnosti.

1. PENÍZE musíme vydělat

Kde se peníze berou? Nejčastěji v práci, musíme je vydělat. Každé ráno, když se s námi manžel loučí, oznamuje Medušce, že jde do práce. Ta už moc dobře ví, že táta “pacuje, telefonuje, pacuje na počítači”. Když pak Meda tátu v průběhu dne hledá, vysvětluji, že musí pracovat a vydělávat peníze, aby si mohla kupovat kapsičky, sovičky a jezdit ve vláčku. To si nejsem jistá, jestli už chápe, ale dřív nebo později to pochopí. Snažím se pojmenovávat různé pracovní pozice, se kterými se setkáváme v průběhu běžného dne. Meda nejlépe poznává dělnické a výkopové práce, kdy dělníci mají žluté vesty, a když je zahlédne třeba z tramvaje, tak hlásí, že “pacujou, pán, pánove pacujou”. Tady se přiznám, že si musím dávat pozor, abych některou profesi neshazovala. Nikdy nevím, jaké povolání si vybere Meda, tak aby se jednou necítila méněcenně. Už víme, že existuje paní uklízečka (to si myslím, že je aktuálně Medy kariérní sen), paní prodavačka, pán v automyčce (tomu musíme zaplatit, aby nám umyl auto), řidič autobusu, řidič tramvaje, paní cvičitelka v Sokole nebo paní učitelka v jeslích. Když to píšu, připadám si jako ve školce, ale v tom je to kouzlo – přizpůsobit výuku finanční gramotnosti věku dítěte.

2.PENÍZE SI SPOŘÍME (& POZDĚJI ROZŠÍŘÍME O INVESTOVÁNÍ)

Vzala jsem Medu do banky za účelem založení jejího stavebního spoření. Spoření nešlo založit online, protože se musí doložit rodný list dítěte, a tak mi to přišlo jako skvělá příležitost jí ukázat, že existují úřady, přepážky a papírování. Zvládla to celkem v klidu, počmárala jeden poznámkový papírek a odnesla si vizitku bankovní poradkyně. Na první seznámení s bankovní institucí to hodnotím skvěle.

3. UTRÁCÍME ROZUMNĚ

Dcera už také ví, že v kavárně i restauraci musíme před odchodem zaplatit. Pokud se platí u pokladny/na baru, rovnou Medě nabízím, zda chce zaplatit ona kartou. Často už automaticky hlásí “katou, zaplatit”. Pípnutí na terminálu ji vždycky pobaví.

V nedaleké pekárně prodávají sovičky z bábovkového těsta, za 10 Kč, akorát do dětské ručičky. Když jdeme z hřiště a vzpomene si, že by chtěla “sovu, soičku”, snažím se vytáhnou z kapsy rovnou desetikorunovou minci, aby si Meda mohla vyřídit nákup samostatně. Někdy mě překvapí, že už napodobuje i “dobrý den, děkuji, nasedanou”. K pokladně ji vyzvednu, ale objednávku, placení i převzetí nákupu nechávám na ní. Trošku se stydí, ale sovu chce, takže to zvládne sama.

Oblíbené jsou u nás i jízdy vláčkem nebo v autíčku, jak jinak než za peníze :D. Mám na mysli ty dětské atrakce v obchodních centrech, v hračkářstvích a nastražené všude možně (narazili jsme na kolotoč i na “zakázaných” vánočních trzích). Dopředu se snažím říct, kolik jízd pojede. Většinou jsou to dvě nebo podle toho, kolik mám v peněžence drobných. Už jsem se teda setkala i s vláčkem, který můžete zaplatit na vestavěném terminálu elektronicky. V takové situaci si dávám záležet na tom, abych předem stanovila kolikrát se může svézt. Přiznávám, že mě tento přístup napadl až po několika zkušenostech “etě, etě jednou”. “No dobře, tak naposled”. Znáte to. Když důrazně předešlu, že pojede maximálně 2x, už moc dobře ví, co to znamená. Nevyplatí se vymýšlet si, že už nemáte peníze. Některé atrakce jde navíc platit kartou, takže s výmluvou “nemám” neobstojíte. Navíc mám pocit, že když bych říkala moc často, že nemám peníze, bude si to do budoucna dítě vykládat tak, že obecně nemáme peníze. Což samozřejmě v některých rodinách může být pravda, a pak je to fér. Ale chápeme se, snad.

4. PENÍZE SI CHRÁNÍME (& DO BUDOUCNA SI VYSVĚTLÍME I VÝZNAM POJIŠTĚNÍ)

Poslední věc, kterou ve finanční oblasti od začátku dodržujeme je, aby měly peníze své místo, bezpečné místo. Aby se nepovalovaly po zemi v dětském koutku nebo mezi hračkami v boxech, jen tak. Peněz si vážíme, a proto je marnotratně nepohazujeme. Korunky musí být v kasičce (prasátku) nebo v pokladně (tam jsou dřevěné peníze určené ke hře na obchod).

Pátým pilířem je půjčování, ale pro dvouleté nebo tříletí dítě je to za mě dost složita problematika, takže nechvám ještě na později.

Nikomu svůj přístup nenutím a netvrdím, že je nejlepší možný nebo jediný správný. Na začátku jsem vám napsala, kde beru inspiraci já. Budu ale samozřejmě moc ráda, když si některý #mazanytip zkusíte aplikovat v praxi a dáte mi pak vědět, jak to jde 🙂

Brzy doplním, jaká pravidla chci při vysvětlování finančních témat vědomě dodržovat.